Jak se spolu Mařenka Vopršálková a Pepíček Vonásek nakonec usmířili.
Mařenka, půvabná mladá slečna a Pepík, pohledný mladý muž. Tak jak to v jejich věku bývá.
Oba patřili k žákům se „samými“ (jedničkami). Až do páté třídy. Najednou snad někdo mávnul kouzelným proutkem a roztrhl se pytel s neplechami. Vyrušování, zlobení, nemístné připomínky. A také časté zapomínání věcí a domácích úkolů. Vzájemné schválnosti.
„Mohla bys s nimi promluvit?“ bylo přání nejen paní učitelky třídní, ale i spolužáků.
Tak jsme spolu mluvily. Napřed my dvě ženské, jak mezi ženskými bývá zvykem.
Mařenka slíbila kde co. Jen, aby už od „Růže“ měla pokoj. Podobně proběhl rozhovor s Pepíkem. Kde nic, tu nic.
„Už jsi s nimi mluvila? Není to s nimi k vydržení.“ Tak jsme se sešli ve třech. Mařenka, Pepík a já, Růža. Dala jsem jim jasně najevo, jak moc se na ně „zlobím“. Seděli, naslouchali, oči udivené. Až konečně se šňůrka dobře uzavírající jejich tajemství protrhla.
Vodopád. Nebo aspoň dobře namířená sprška. „A Vy, Vy jste stejná jako všichni ostatní. A to
nám prý poradíte. Všichni dospělí jste stejní. Myslíte jenom na sebe a je Vám fuk, jak se cítíme my děti.“ Ještě chvilku jsem dostávala pěkně studenou sprchu.
Ovzduší se pročistilo a my si konečně mohli promluvit o jejich velkých starostech. Moc velkých a těžkých, než aby je mohli unést, a proto se ošívali. Aby na ně na chvilku mohli zapomenout a setřást je, zlobili.
Pak už jsme si vysvětlili, že někdy to s námi dospělými mají moc těžké a nemohou naše rozhodnutí nijak ovlivnit. Prostě naše krizové období musí nějak přežít. Konec konců i my...
Probrali jsme spolu věci, na které mají právo, které udělat mohou a které opravdu nemusí.
To jejich společné trápení se jmenovalo rozvod.(Někdy se říká rodičů, ale je to špatně.
Rozvádějí se manželé, rodiči zůstáváme dál!)
Dnes už jsou oba dávno ze školy venku. Od Mařenky vím, že se stýkala a stýká s oběma rodiči, i když to ze začátku moc slibně nevypadalo. A také si hraje se svou o deset let mladší nevlastní sestřičkou. Pepík si jednou při setkání povzdychl „To víte, Vy dospělí…“
Asi už tušíte, proč Vám tady tento v pravdě vymyšlený příběh povídám, i když se školy vůbec netýká a...
Zdeněk Rieger : Rodičovské sci-fi o hodném Ivánkovi
Mít takového Ivánka. Když by se narodil, plakal by jen v rukou porodníka.To aby všem ukázal, že je v pořádku. Pak by už neplakal, to zase proto, aby nebudil maminku a tatínka ze spaní. A kojit by se nechal dostatečně správnou dobu. Roztomile by se přitom usmíval a dělal ručičkami paci paci. Protože by byl rozumný, nedumlal by si prstíky. Nekousal by ani do předmětů, zdvižených ze země. Vůbec by vlastně ze země nic nezdvíhal. Vyhnul by se ošklivým nemocem. Zrál by díky tomu v harmonickém souladu se svými rodiči, sourozenci a s celým světem.
Až by povyrostl, byl by vždy tam, kde by být měl. Rodiče by jej posadili na nočníček – seděl by na nočníčku. A nechlubil by se ani svým hovínkem – pokud by si to rodiče nepřáli.
Takhle přiměřeně by se choval celé roky. Učitelé by si jej nemohli vynachválit. „Jo, Ivánek,“ říkali by, „to je dokonalý chlapec, toho si vůbec nemusíme všímat.“ Kamarádil by se jen s hodnými dětmi. A nezvrhl by se s nějakými zlobivými. Tak by to bylo i na střední škole. Učil by se řádně každý den a nečetl si tajně knížky. Natožpak knížky s podezřelým obsahem. Ani cigaretu by si nezkusil zapálit, protože to rodiče nedovolí a je to nezdravé. Nevypil by ani kapku alkoholu. Nebo – proboha – nešel by na diskotéku a nevracel se domů až v noci. Ne! Nic takového by Ivánek prostě nedělal. Rodiče by vůbec neměli starost. Nemuseli by jej do ničeho honit, přesvědčovat ho, zakazovat mu, hádat se. Vlastně ani všímat by si ho nemuseli. Takový by byl dokonalý.
Bylo by to klidné soužití. Ivánek by nikoho nerušil, nebylo by proč se jím zabývat či řešit nějaké jeho problémy. Zbyl by tedy čas na jiné činnosti a zábavy. Třeba na popovídání. Například o sousedovic Lojzovi. Je to hrozný rošťák a jeho zlobivé kousky skutečně za tu řeč stojí...
Jak se spolu Mařenka Vopršálková a Pepíček Vonásek nakonec usmířili.